Základní modlitby (některé i latinsky)                                 nahoru

Kříž

Chvála Nejsvětější Trojice

Modlitba Páně

Pozdravení andělské

Pod ochranu tvou

Zdrávas Královno

Anděle Boží

Svatý Michaeli

Apoštolské vyznání víry

Nicejsko-cařihradské vyznání víry

Základní pravdy víry

Desatero

Patero církevních přikázání 

Kříž                                                                                  nahoru

(každá modlitba začíná a končí tímto znamením)

Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.

Latinsky: In nomine Patris et Filii et Spiritus sancti. Amen.

Chvála Nejsvětější Trojice                                              nahoru

Sláva Otci i Synu i Duchu svatému,

jako byla na počátku, i nyní, i vždycky

a na věky věků.

Amen.

Latinsky:

Gloria Patri et Filio et Spiritui sancto, 

sicut erat in principio et nunc et semper 

et in saecula saeculorum. 

Amen.

Modlitba Páně                                                                  nahoru  

Otče náš, jenž jsi na nebesích,

posvěť se jméno tvé.

Přijď království tvé.

Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.

Chléb náš vezdejší dej nám dnes.

A odpusť nám naše viny,

jako i my odpouštíme našim viníkům.

A neuveď nás v pokušení,

ale zbav nás od zlého.

Amen.

Latinsky:

Pater noster, qui es in cælis,

sanctificétur nomen tuum;

advéniat regnum tuum;

fiat volúntas tua, sicut in cælo

et in terra.

Panem nostrum quotidiánum da nobis hódie;

et dimítte nobis débita nostra,

sicut et nos dimíttimus debitóribus nostris;

et ne nos indúcas in tentatiónem;

sed líbera nos a malo.

Amen.

Pozdravení andělské                                                       nahoru

Zdrávas, Maria, milosti plná,

Pán s tebou;

požehnaná ty mezi ženami

a požehnaný plod života tvého, Ježíš.

Svatá Maria, Matko Boží,

pros za nás hříšné

nyní i v hodinu smrti naší.

Amen.

Latinsky:

Ave, Maria, gratia plena, Dominus tecum.

Benedicta tu in mulieribus, et benedictus

fructus ventris tui Jesus. Sancta Maria, Mater Dei,

ora pro nobis peccatoribus nunc

et in hora mortis nostrae. Amen.

Zdrávas Královno                                                              nahoru

Zdrávas Královno, matko milosrdenství,

živote, sladkosti a naděje naše, buď zdráva!

K tobě voláme, vyhnaní synové Evy,

k tobě vzdycháme, lkajíce a plačíce

v tomto slzavém údolí.

A proto, orodovnice naše,

obrať k nám své milosrdné oči

a Ježíše, požehnaný plod života svého,

nám po tomto putování ukaž,

ó milostivá,

ó přívětivá,

ó přesladká, Panno Maria! (T. P. Aleluja).

Latinský text:

Salve Regina, Mater misericordiae,

vita, dulcedo et spes nostra, salve.

Ad te clamamus exsules filii Hevae.

Ad te suspiramus gementes et flentes

in hac lacrimarum valle.

Eia ergo, advocata nostra,

illos tuos misericordes oculos ad nos converte.

Et Jesum, benedictum fructum ventris tui,

nobis post hoc exsilium ostende.

O clemens,

o pia,

o dulcis Virgo Maria. (T. P. Alleluia)

Pod ochranu tvou                                                           nahoru

Pod ochranu tvou se utíkáme,

svatá Boží Rodičko.

Neodmítej naše prosby v našich potřebách,

ale ode všeho nebezpečí vysvoboď nás vždycky,

Panno slavná a požehnaná!

Paní naše,

prostřednice naše,

orodovnice naše,

u Syna nám smilování vypros,

Synu svému nás doporuč,

k Synu svému nás doprovoď.

Anděle Boží                                                                       nahoru

Anděle Boží, strážce můj,

rač vždycky být ochránce můj:

mě vždycky veď a napravuj,

ke všemu dobrému mě vzbuzuj.

Ctnostem svatým mě vyučuj,

ať jsem tak živ, jak chce Bůh můj.

Tělo, svět, ďábla přemáhám,

na tvá vnuknutí pozor dávám.

A tak s tebou ve spojení

ať vytrvám do skonání,

po smrti pak v nebi věčně

chválím Boha ustavičně.

Amen.

Svatý Michaeli                                                                  nahoru

Svatý Michaeli, archanděli, braň nás v boji; proti zlobě a úkladům ďáblovým

budiž nám záštitou, nechať Bůh přikáže jemu, pokorně prosíme.

Ty pak, kníže vojska nebeského,Satana a jiné duchy zlé, kteří ke zkáze

duší světem obcházejí, božskou mocí do pekla svrhni.

Amen.

Apoštolské vyznání víry                                                   nahoru

Věřím v Boha,

Otce všemohoucího,

Stvořitele nebe i země.

I v Ježíše Krista,

Syna jeho Jediného,

Pána našeho;

jenž se počal z Ducha svatého,

narodil se z Marie Panny,

trpěl pod Ponciem Pilátem,

ukřižován umřel i pohřben jest;

sestoupil do pekel,

třetího dne vstal z mrtvých;

vstoupil na nebesa,

sedí po pravici Boha,

Otce všemohoucího;

odtud přijde soudit živé i mrtvé.

Věřím v Ducha Svatého,

svatou církev obecnou,

společenství svatých,

odpuštění hříchů,

vzkříšení těla

a život věčný.

Amen.

Nicejsko-cařihradské vyznání víry                                    nahoru

Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího,

Stvořitele nebe i země,

všeho viditelného i neviditelného.

Věřím v jednoho Pána, Ježíše Krista,

jednorozeného Syna Božího,

který se zrodil z Otce přede všemi věky:

Bůh z Boha, Světlo ze Světla,

pravý Bůh z pravého Boha,

zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem:

skrze něho všechno je stvořeno.

On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe.

Skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem.

Byl za nás ukřižován,

za dnů Poncia Piláta byl umučen a pohřben.

Třetího dne vstal z mrtvých podle Písma.

Vstoupil do nebe, sedí po pravici Otce.

A znovu přijde, ve slávě,

soudit živé i mrtvé

a jeho království bude bez konce.

Věřím v Ducha svatého,

pána a dárce života,

který z Otce i Syna vychází,

s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován

a mluvil ústy proroků.

Věřím v jednu, svatou, všeobecnou, apoštolskou církev.

Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů.

Očekávám vzkříšení mrtvých

a život budoucího věku.

Amen.

Základní pravdy víry                                                  nahoru

Bůh je jeden.

Bůh je nejvýš spravedlivý.

Jsou tři božské osoby: Otec, Syn a Duch svatý.

Bůh Syn se stal člověkem, aby nás svou smrtí na kříži vykoupil a navěky spasil.

Duše lidská je nesmrtelná.

Milosti Boží je k spasení nevyhnutelně potřeba.

Desatero                                                                        nahoru

1. V jednoho Boha věřiti budeš.

2. Nevezmeš jména Božího nadarmo.

3. Pomni, abys den sváteční světil.

4. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi.

5. Nezabiješ.

6. Nesesmilníš.

7. Nepokradeš.

8. Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému.

9. Nepožádáš manželky bližního svého.

10. Aniž požádáš statku jeho

Patero církevních přikázání                                     nahoru

1. O nedělích a zasvěcených svátcích slavit mši.

Zasvěcené svátky jsou:

slavnost Narození Páně (25. 12.)

slavnost Matky Boží Panny Marie (1. 1.)

Velmi se doporučuje slavit bohoslužbu na Zelený čtvrtek, Velký pátek a v den slavnosti Vzkříšení, a dále na slavnosti liturgického roku a na Popeleční středu.

2. Alespoň jednou za rok slavit svátost smíření.

3. Aspoň jednou za rok přijmout Tělo Kristovo, a to o Velikonocích.

Splněním těchto dvou bodů se dostojí zákonu. Církev však doporučuje, aby věřící přijímali Tělo Kristovo co nejčastěji a aby pravidelně konali svátost smíření; dopustí-li se těžkého hříchu, aby ihned obnovili přátelství s Bohem dokonalou lítostí a co nejdříve se z hříchu vyznali.

4. Konat pokání a vyjadřovat to i kajícími skutky.

Kající skutky jsou:

    –   sebezápor např.: odříci si z jídla a pití (maso, sladkosti, káva, alkohol, cigarety), zábavu (televize, tanec), vyřídit nepříjemné záležitosti

    –   skutky zbožnosti např.: slavení bohoslužby, modlitba, duchovní četba, křesťanské nauky

    –   skutky lásky např.: služba bližním, občanskému i církevnímu společenství.

Vlastním údobím pokání je doba postní, kdy křesťan mj. pomocí vnitřního sebrání

a kajících skutků usiluje o hlubší sepětí s Ježíšem Kristem.

Toto pokání vrcholí obnovou křestního vyznání při slavnosti Vzkříšení.

Vlastním dnem pokání a kajících skutků je pátek, pokud není slavnost.

Na Popeleční středu a Velký pátek je přísný půst: nejíst maso (závazné od 14 let) a nejíst dosyta (závazné od 18 do 60 let).

Před přijímáním Těla Kristova je eucharistický půst: jednu hodinu nic nejíst a nepít. Voda a nezbytné léky tento půst neporušují. Pro zvláštní okolnosti jsou výjimky.

5. Hmotně se podílet na péči církve o bohoslužbu a o potřebné lidi.

Breviář                                                                              nahoru

nebo také Denní modlitba církve, liturgia horarum.

Vychází vždy v nových vydáních od starověku dodnes. Do jeho vývoje zasáhly především

kláštery benediktinů, ale i mnoha jiných řeholních řádů, v kterých je stále zlatým hřebem

jejich bohoslužby i každodenního života. Breviář používají především všichni kněží a jáhnové.

K jejich úkolu patří modlit se za všechny lidi, provázet je modlitbou.

V moderní době ale stále přibývá počet lidí běžného civilního života, kteří rádi berou

do ruky breviář a modlí se ho.

Aktuální texty

http://www.ebreviar.cz/

Liturgický kalendář

http://www.pastorace.cz/kalendar/

Svátosti                                                                             nahoru

SVATÝ KŘEST

Uvedení do křesťanského života mělo v různých staletích rozmanité formy podle okolností.
 

V prvních stoletích církve bylo velmi rozvinuto uvedení do křesťanského života,

s dlouhým údobím katechumenátu a celou řadou přípravných obřadů, jež liturgicky rozdělovaly cestu katechumenátní přípravy, aby vyústily do slavení svátostí uvádějících do křesťanského života.(KKC 1230)

Ježíš Kristus řekl:

„Nenarodí-li se kdo znova z vody a z Ducha svatého, nemůže vejít do Božího království.“

Je tedy dvojí narození – k životu pozemskému a k životu věčnému.

Duše pokřtěného je očištěna od dědičného hříchu a zazáří krásou milosti posvěcující.

Stává se svatostánkem trojjediného Boha. Tento účinek křtu je naznačen dvojím symbolem:

bílou rouškou a rozžatou svící.

Chraň si v duši křestní nevinnost. Je to tvůj nejcennější majetek.
(P. F. Neubauer)

SVÁTOST BIŘMOVÁNÍ

Tato svátost má úzký vztah ke svátosti křtu. Jestliže křtem začíná život člověka s Bohem, biřmování má tento Boží život v nás upevnit, posilnit a zdokonalit tím, že nás obohacuje zvláštní silou Ducha svatého. Je to svátost křesťanské dospělosti.
On nás v této svátosti hlouběji zakoření do společenství s Bohem, pevněji přivtělí ke Kristu, zpevní náš svazek s církví a mnohem pevněji nás připoutá k jejímu poslání. Pomáhá nám vydávat svědectví o křesťanské víře slovem doprovázeným činy.

Svaté biřmování rozmnožuje v duši milost posvěcující

a naplňuje ji zvláště sedmi dary Ducha svatého:

- darem moudrosti: abychom pochopili, proč žijeme, a uměli všechny věci správně posoudit, zdali nás vedou k Bohu, nebo od něho odvádějí
- dar rozumu: učí nás správně rozumět pravdám víry
- dar rady: vede nás, abychom se rozhodli vždy pro to, co je dobré a rozhodnout se pro to i přes mnohé překážky a vlastní nechuť
- dar síly: nám dává odvahu a statečnost vykonávat a žít vše výše uvedné
- dar poznání: pomáhá nám rozeznávat pravdu od lži a bludu, učí nás správnému pohledu na Boží stvořitelské dílo
- dar zbožnosti: Duch svatý nás povzbuzuje, abychom si vážili modlitby a měli vždy důvěru v nebeského Otce jako Boží děti
- dar bázně Boží: nám pomáhá, abychom se báli Boha urazit hříchem, ale kromě hříchu se nemáme bát ničeho na světe!

Svátost biřmování můžeme přijmout jenom jednou. Zanechává v duši člověka znamení, které z ní už nikdy nevymizí.
(P. F. Neubauer)

SVÁTOST OLTÁŘNÍ - Eucharistie

V této jediné svátosti je přítomen sám Ježíš Kristus.
„Blahoslavení, kdo jsou pozváni k večeři Beránkově.“ Pozváni jsme sice všichni, ale šťastni ti, kdo nabízenou milost neodmítají a ochotně otvírají Pánu svá srdce.
(P. F. Neubauer)

Skrze proměňování nastává přepodstatnění chleba a vína v tělo a krev Krista. Pod posvěcenými způsobami chleba a vína je přítomen sám Kristus, živý a oslavený, opravdu skutečně a podstatně, jeho tělo a jeho krev, s jeho duší a s jeho božstvím. (KKC 1413).

Součástí slavení eucharistie je vždy: hlásání Božího slova, díkůvzdání Bohu Otci za všechna jeho dobrodiní, především za dar jeho Syna, proměňování chleba a vína a účast na liturgické hostině prostřednictvím přijímání těla a krve Páně. Tyto prvky tvoří jediný a týž bohoslužebný úkon. (KKC 1408)

„Kdo chce přijmout Krista v eucharistickém přijímání, musí být ve stavu milosti. Je-li si někdo vědom,

že se dopustil smrtelného hříchu, nesmí přistoupit k přijímání, aniž by předtím nedostal rozhřešení ve svátosti smíření.(KKC 1415)

„Protože v oltářní svátosti je přítomen sám Kristus, jsme povinni ji uctívat kultem adorace. Návštěva Nejsvětější svátosti „je důkazem vděčnosti, znamením lásky a patřičnou uznalostí vůči Kristu Pánu.“.(KKC 1418)

Mše svaté sloužené za živé nebo zemřelé věřící má své začátky v životě prvních křesťanů, kdy se sloužila mše svatá v soukromých domech, dokud nebyly ještě kostely.
Vše zajišťovala domácí rodina, a proto také za ni byla mše svatá obětovaná. Milost této mše svaté byla přenášena na domov, ve kterém se sloužila bohoslužba.
Od 4. století se začaly stavět chrámy, byla tam také zavedena kostelní služba, ale touha po získání milosti pramenící ze mše svaté byla nadále velká. Rodiny, které ji chtěly získat, skládaly v kostele

dary a tím hradily organizační záležitosti spojené se mší svatou.

Každá mše svatá je sloužena především za celou církev na celém světě. Dále milost mše svaté se vylévá na všechny přítomné v kostele a potom zvláštní milost je nabízená těm, za které je obětovaná. Mši svatou můžeme objednat jak za zemřelé, tak za živé. Můžeme Bohu společně se společenstvím věřících, do kterého patříme, poděkovat při výročí svatby, při příležitosti narozenin či svátku; můžeme poprosit za naše nemocné, blízké, za naše rodiny, zvlášť v době, kdy prožívají nějaké krize, měli bychom je ponořit do milosti kříže zpřítomňované na našich oltářích.

Byla mše svatá sloužena někdy i za naši rodinu?

Při této příležitosti dáváme finanční příspěvek – tento příspěvek dávaný církvi je pouze dobrovolným darem. Modlitbu nelze zaplatit, mši svatou si nemůžeme koupit!
Každý dává dar podle svých možností nebo jaký považuje za správný.
V žádném případě to však není cena mše svaté!

Mši svatou si můžete v našem kostele objednat v zákristii kostela nebo na farním úřadě.
Přehled mší svatých najdete v odkaze BOHOSLUŽBY.

SVÁTOST SMÍŘENÍ (svatá zpověď)

je svěření do Božích rukou celého našeho života s prosbou o odpuštění našich chyb a vyplnění slabých oblastí našeho duchovního života Boží láskou; je to posila v boji proti zlu, které ničí nás i naše okolí.

Odpuštění hříchů, spáchaných po křtu, se uděluje prostřednictvím příslušné svátosti, nazývané svátost obrácení, svátost zpovědi, svátost pokání nebo svátost smíření.KKC 1486

Na horskou cestu se sesul veliký kámen.Už není možné jít po této cestě dál.
Takovým balvanem na naší cestě k Bohu je náš hřích.

Každému, kdo lituje svých vin a upřímně se z nich vyzná knězi, odpustí i Bůh pro zásluhy Ježíše Krista, Vykupitele světa.

Zatarasená cesta se uvolní – duše se opět radostně rozběhne k Bohu.
(P. F. Neubauer)

Vrátit se do společenství s Bohem, když jsme ho ztratili hříchem, je proces, na jehož počátku je milost Boha plného milosrdenství a starostlivého o spásu lidí. Je třeba prosit o tento vzácný dar jak pro sebe, tak i pro druhé.(KKC 1489)

Svátost pokání se skládá ze tří úkonů kajícníka a z rozhřešení kněze. Úkony kajícníka jsou: lítost, zpověď nebo vyznání hříchů knězi, dále předsevzetí vykonat zadostiučinění i skutky uložené za pokání. (KKC 1491)

Pouze kněží, kteří dostali od církevní autority moc rozhřešovat, mohou odpouštět hříchy ve jménu Krista.

Duchovní účinky svátosti pokání jsou: — smíření s Bohem, jímž kajícník opět nabývá milost; — smíření s církví; — prominutí věčného trestu, který si člověk zasloužil smrtelnými hříchy; — prominutí, alespoň částečné, časných trestů, následků hříchu; — pokoj, klid svědomí a duchovní útěcha; — vzrůst duchovní síly pro křesťanský boj. (KKC 1495 - 1496)

SVÁTOST MANŽELSTVÍ

je spojení muže a ženy v Bohu, protože Bůh je Láska; je to odevzdání svého života druhé osobě z lásky k ní a přijetí plné odpovědnosti za její život; je to ponoření manželského a rodinného života v Bohu, aby On byl ve všem.

Bůh, který stvořil člověka z lásky, jej také povolal k lásce; to je základní a vrozené povolání každé lidské bytosti. Vždyť člověk je stvořen k obrazu a podobě Boha, který je láska. Protože Bůh ho stvořil jako muže a ženu, jejich vzájemná láska se stává obrazem absolutní a nepomíjivé lásky, jakou Bůh miluje člověka.

V očích Stvořitele je to dobré, velmi dobré.

A tato láska, které Bůh žehná, je určena k tomu, aby byla plodná a uskutečňovala se ve společném díle ochrany stvoření: „Ploďte a množte se, naplňte zemi a podmaňte si ji“
(Gn 1,28). (KKC 1604)

„Manželský svazek, kterým muž a žena mezi sebou vytvářejí nejvnitřnější společenství celého života, zaměřené svou přirozenou povahou na prospěch manželů a na zplození a výchovu dětí, je mezi pokřtěnými povýšen Ježíšem Kristem na svátost.“ KKC 1601

Písmo svaté tvrdí, že muž a žena jsou stvořeni jeden pro druhého: „Není dobré, aby člověk byl sám“

(Gn 2,18). Žena, „tělo z jeho těla“, jemu rovná, jemu nejbližší mu byla dána Bohem jako „pomoc“,

a představuje tak Boha, který nám přichází na pomoc. „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne

ke své ženě a stanou se jedním tělem“ (Gn 2,24). Sám Pán ukazuje, že to znamená nepomíjivou jednotu jejich dvou existencí, když připomíná, jaký byl „od počátku“ plán Stvořitele:

 „Už tedy nejsou dva, ale jeden“ (Mt 19,6). KKC 1605

Ježíš ve svých kázáních jednoznačně učil, jaký je původní smysl spojení muže a ženy, jak je chtěl Stvořitel na počátku: dovolení zapudit vlastní manželku, které dal Mojžíš, byl ústupek zdůvodněný

tvrdostí jejich srdce.

Manželské spojení muže a ženy je nerozlučitelné: sám Bůh je uzavřel.

„Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ (Mt 19,6).KKC 1614

Toto jasné zdůrazňování nerozlučitelnosti manželského svazku mohlo vzbuzovat rozpaky a zdát se neuskutečnitelným požadavkem. Ježíš nicméně neuložil manželům neúnosné a příliš těžké břemeno, mnohem těžší než Mojžíšův zákon. Protože přišel obnovit původní řád stvoření, rozvrácený hříchem,

sám dává sílu a milost žít manželství v novém duchu Božího království.

Jestliže manželé následují Krista, přemáhají sami sebe, berou na sebe svůj kříž, budou moci „pochopit“ původní smysl manželství a žít je s Kristovou pomocí. Tato milost křesťanského manželství je ovocem Kristova kříže, pramenem každého křesťanského života. KKC 1615

Sám Bůh zpečeťuje souhlas, kterým se manželé sobě navzájem odevzdávají a přijímají.

Z jejich smlouvy „vzniká i před společností stav podle Božího řádu pevný“. Společenství manželů je zapojeno do společenství Boha s lidmi: „Opravdová manželská láska je pozdvižena k účasti na božské lásce.“

Manželské pouto tedy stanovil sám Bůh, takže platné a dokonalé manželství mezi pokřtěnými nemůže být nikdy rozloučeno. Toto pouto, které pochází ze svobodného lidského činu manželů a z dokonání manželství, je už neodvolatelné a dává vznik smlouvě ručené věrností Boha.

Církev nemá moc vyslovit se proti tomuto uspořádání Boží moudrosti. (KKC 1639 - 1640)

SVÁTOST KNĚŽSTVÍ

Celá církev je kněžský lid. Díky křtu mají všichni věřící účast na Kristově kněžství. Tato účast se nazývá "všeobecné kněžství věřících". Na jeho základě a v jeho službách existuje jiná účast na poslání Kristově: Totiž, služba udělená svátostí kněžství, jejím úkolem je sloužit ve jménu a v osobě Kristu uprostřed společenství. (KKC 1591)

Služebné (svátostné) kněžství se podstatně liší od všeobecného kněžství věřících, protože uděluje posvátnou moc k službě věřícím. Posvěcení služebníci zastávají svou službu Božímu lidu tím, že učí /monus docendi/, konají bohoslužbu /monus liturgicum/ a vedou duchovní správu /monus regendi/.

(KKC 1592)

V církevní službě svátostného kněžství je sám Kristus přítomen ve své církvi jako hlava svého těla,

pastýř svého stáda, velekněz výkupné oběti, učitel pravdy. To vyjadřuje církev, když říká, že silou

svátosti kněžství kněz jedná "in persona Christi capitis" - v osobě Krista - Hlavy. (KKC 1548)

Již od prvních dob byla služba udělená svěcencům vykonávána ve třech stupních: biskupském, kněžském, jáhenském. Služby udělené svěcením jsou pro organickou strukturu církve

nenahraditelné: bez biskupa, kněží a jáhnů nelze mluvit o církvi. (KKC 1593)

Biskup dostává plnost svátosti kněžství, kterou se zařazuje do biskupského sboru a stává se viditelnou hlavou místní církve, která je mu svěřena. Biskupové jako nástupci apoštolů a členové sboru se podílejí na apoštolské odpovědnosti a na poslání celé církve pod pravomocí papeže, nástupce svatého Petra. (KKS 1594)

Kněží jsou spojeni s biskupy v kněžské důstojnosti a zároveň na nich závisí při výkonu svých pastorálních úkolů; jsou povoláni, aby byli moudrými spolupracovníky biskupů; shromážděni kolem

svého biskupa tvoří "kněžstvo", které společně s ním nese odpovědnost za místní církev.

Biskup jim svěřuje odpovědnost za určité farní společenství nebo za určitý církevní úřad.

(KKC 1595)

Jáhni jsou služebníci posvěcení pro služebné úkoly v církvi; nedostávají svátostné kněžství, ale svěcení jim uděluje důležité úkoly ve službě slova, v bohoslužbě, v duchovní správě a ve službách lásky; tyto úkoly mají plnit pod pastýřskou pravomocí svého biskupa. (KKC 1596)

Svátost kněžství se uděluje vkládáním rukou, po němž následuje slavná modlitba svěcení, kterou si svěcenci vyprošují od Boha milosti Ducha svatého potřebné pro jeho službu.

Svěcení vtiskuje nezrušitelné svátostné znamení. (KKC 1597)

Církev uděluje svátost kněžství pouze pokřtěným mužům, jejichž schopnosti pro výkon služby byly náležitě prošetřeny a uznány. Odpovědnost a právo povolat někoho, aby přijal svěcení, přísluší

církevní autoritě. (KKC 1598)

V latinské církvi se svátost kněžství uděluje obvykle pouze těm kandidátům, kteří jsou ochotni

svobodně přijmout celibát a kteří veřejně projeví svou vůli zachovávat jej z lásky k Božímu království

a ke službě lidem. (KKC 1599)

Udělovat svátost kněžství ve třech jeho stupních je vyhrazeno biskupům.

POMAZÁNÍ NEMOCNÝCH

je posilující setkání s Kristem pro každého nemocného bez ohledu na to, zdali je nebo

není v nebezpečí smrti.

Zvláštní dar Ducha Svatého. Základní milostí této svátosti je milost útěchy, pokoje a odvahy, aby člověk překonal potíže, které působí vážná nemoc nebo slabost stáří. Tato milost je darem Ducha Svatého, který obnovuje důvěru a víru v Boha a posiluje proti pokušením zlého ducha, to je proti pokušením malomyslnosti a úzkosti před smrtí. Tato podpora Pána prostřednictvím síly jeho Ducha chce přivést nemocného k uzdravení duše, ale i těla, je-li to Boží vůle. Kromě toho, „jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno“ (Jak 5,15). (KKC 1520)

Spojení s Kristovým utrpením. Skrze milost této svátosti dostává nemocný sílu a dar spojit se mnohem důvěrněji s Kristovým utrpením: je jistým způsobem posvěcen, aby přinášel plody připodobněním k výkupnému utrpení Spasitele. Utrpení, následek dědičného hříchu, dostává nový smysl: stává se účastí na Ježíšově spasitelném díle. (KKC 1521)

Církevní milost. Nemocní, kteří přijímají tuto svátost a „dobrovolně se přidružují ke Kristovu utrpení

a k jeho smrti“, jsou tak „prospěšní Božímu lidu“. Slavením této svátosti ve společenství svatých

se církev přimlouvá za zlepšení stavu nemocného. A nemocný opět milostí této svátosti přispívá

ze své strany k posvěcení církve a k dobru všech lidí, pro které církev trpí a obětuje se skrze

Krista Bohu Otci.

(KKC 1522)